V klín horám slunce klonilo své čelo,
kol smutno bylo, v dálce juž se tmělo;
pták náhle ustal v písni v křoví kdesi,
jen vlny šuměly, a šeré lesy
se k zemi klonily, kam rosa padla;
a padla v květ a na role se kladla,
kde s ženou muž pluh skalnou zemí vláčí
a rosou čela svého sám ji smáčí,
než zrno chudé po ní hodí spoře,
vždy s těžkým dechem, s okem plným hoře.
Co v slzách zrak, já tak se díval.
svit červánků tam s nebe proudem splýval,
a místo rosy ve krůpějích rudých
tam plál – pot chudých!