Já po Tvém hlase běžím úzkostliv,
a Ty se dálíš, Pane?!
Já hořím touhou padnout k nohám Tvým,
chlad z Tebe vstříc mi vane!
Jsem plný lítosti, jež hořce zraje,
Ty neusmířen dosavad!
Že v nitru mém čteš všecky boje,
dej zoufalosti mojí znát!
Hle, hrdost moje ve prachu jak plazí se
a spíná k Tobě ruce,
můj vzdor, jenž kdysi cynicky se vysmíval,
teď shroucen v zlé je muce.
Má duše, jež se hříšně veselila,
v šat oblékla se smuteční,
jak poustevník v své cele zavřen navždy,
noc nerozezná ode dní.
Své vášně, památku své hanby, sežehla
jak lodi od loupeží,
a sny své všecky jako ptáky schytala
a zamkla v tmu svých věží.
Teď čeká u Tvých dveří kajícnice,
když nic už z hříchu nehostí,
zda rozpomeneš se na zázrak Lásky
a přijdeš se Svou milostí.