Z svých bojů všech a zápasů jak vytržen
k Tvým nohám klesám,
to kouzlem milosti Tvé přivábený jen
a ne sám.
Tvé nohy v sladké křeči lásky objímám,
kde díry hřebů zejí,
mé naděje, jež unikly mi, nevím kam,
z nich vyrážejí.
Všech vzpomínám, kdož u nich kdysi truchlili,
ať v zoufalství či v pláči,
Tvůj hlas, čím hříšník více zbloudilý,
tím zněl mu sladší.
Kdys Magdalena ve slz hořkém přívalu
se u nich chvěla,
svých vlasů nádheru rvouc v službu, bez žalu,
jen Tvého těla.
Jair u nich zdrcen o pomoc Tvou teskně lkal
v své těžké ztrátě,
a setník pohan vroucně u nich poklekal
a s vírou na Tě.
Viz slz mých stálých příval, s očí mých
jak proudně tryská,
Ty znáš stín minulosti mé, můj skrytý hřích
i bol, jenž srdce stiská.
Mé ztráty, v nichž můj život hyne, vážíš nesmírné,
strach dnů i nocí,
mou víru ceníš, jež se k Tobě toužně pne
Tvou za pomocí.
Tu u Tvých nohou, Vlídný, vytrvat mě nech,
než soud Tvůj přejde,
až z nadějí mých, vzešlých v ran Tvých kořenech,
mír v duši vejde.