Mně všechno odepři a přísný buď,
Svůj sladký hlas ó v dálkách stiš,
mou pochybností šípem protkni hruď
a na můj pláč se nepřibliž.
Mé touhy žízeň vínem nenapoj,
ať mučím se až ku hrobu,
a jiným srdce, balsámů Svých zdroj,
jak z alabastru rozlom nádobu.
Svůj krok jak Samaritán u mne nezastav,
když srdce moje v poušti zprahlé mře,
mne neslyš, když ret k Tobě volá žhav
a ruka v modlitbě se rozestře.
Když za Tebou se třást můj bude hlas,
jdi, Božský, neodpověz něm,
mnou pohrdni, se zahal ve svůj jas,
nech zoufalství mi údělem. –
Suď přísně! za hříchy mé hroznou mzdu
dej, nevýslovná muka bych nes klat,
však v tom buď milostiv – ať v peklo jdu,
nech Tebe milovat, nech milovat!