Svých hněvů řeky valné zadrž, světů Pane,
ať zhasne svaté pomsty žár, jenž v nitru plane;
mrak nenávisti, jenž Tvé skráně stínem vroubí,
ať padne zpět, zkad přišel, v zapomnění hloubí!
Ó viz mě u Svých nohou, k Tobě volám v pláči;
mé slze krví rudnou, – rci, ach, zda to stačí?
Má bolesť oheň jest, jímž srdce mé se čistí,
jak vichr, který pryč rve svadlých květů listí.
Jsem žebrákem – ne, víc! já ztratil věčné nebe,
jsem Prometheus, který k skalám spoutal sebe!
Sup bázně rve hruď moji, pochybnosti šakal;
žel, chudý lup vás lačně v nitra poušť tu vlákal.
Vždy hlodají a s lupu nic je nezapudí,
ni v stínu noc, ni v záři červánkové rudí.
Jak včel teď žahadla to myšlénky v skráň ryjí,
ať den, ať noc jde, trýzně hlod ó nepomíjí.
Ó bolesti, vy všecky, jež sem jdete v děsu,
své ruce rozpínám vstříc, na kříž svůj vás vnesu.
Vím, v žernov zrno padá, nežli vzejde v běli;
vy žernov jste a zrno – zde můj život celý!
Tak vedle starých hrobů nový život zkvétá;
měj země tělo jen – však duch ať k nebi vzlétá!