Ne Ikaros, spíš Prometheus k nebi’s vzletěl, Svobody paprsk urvat svému lidu zpět z nebeských sluncí tajemných a zdrojů světel, neb dole lid tvůj rabem plazil se a klet,
pláč jeho tklivý slyšel jsi, lkal tvoje ve sny a hnal tě dál a výš v ten kráter žárů děsný. Tam před tebou jen vábně jeho naděj kvetla, vítěznou rukou pro něj paprsky jsi rval;
jak zářila v tom nadšení tvá postať světlá, zplozenci božstva jak ses, heros, podobal; tys nebezpečím pohrdal, jež jiné děsí, lid svobodný už zřel’s a slyšel jeho plesy.
V tom bohů hněv tě zasáh’, bílou holubici, když Svobody’s mu ratolest už, vítěz, nes’, na prahu rodném sražen k zemi zmírající, žár krve tvé jak obět kouřil do nebes;
však paprsk bohům urvaný jsi pevně třímal, na němž den Svobody se v červáncích nám vznímal! Tu v smrti dřímáš nyní, na tvé bledé skráni jak diadém skví ještě nebes světla jas
a na křídlech tvých jeho hvězdné mihotání, jež, nesmrtelné, nezhasí ni hrob, ni čas; v úžasu stojí národ nad tebou a v snění hloub cítí, epochou že svaté okamžení!
Spí bohatýr! spár smrti co tu posléz zmůže? z tmy mohyly on lidu bude zářit dál; on páskou je, jež bratry vine k sobě úže, a jeho hrob jim lásky amulet se stal;
je svatou obětí, jíž národ svobodný je, a národem zas jeho pamět věky žije! Ó snivé Tatry, zchystejte mu klín svůj měkký! vy, rodné lesy, ztlumte bouřlivý svůj dech!
ať, blahý, sní tu o slávě své země věky a sláva její obrážej se v jeho snech! Ó Bradlo, budiž pozdraveno! tvoje skála dnes – jeho mohylou – se srdcem Vlasti stala!
Cookies on Poetry Cove