Jak ohnivý sloup šel jsi stoletími,
zář červánků plál’s ve tmy našich běd;
když stali jsme se pochybovačnými,
vzpomínkou tvojí duch se znovu zved’
tou cestou z poroby v zem zaslíbení,
přes moře útrap k břehům vykoupení!
My došli posléz přec – však obstojíme?
založit vlastní stát – jsme silni dost?
nezhasne jiskra, jíž se roznítíme?
to ticho u nás – není lhostejnost?
Když snesem tobě posměch blasfemický,
není to hnití, ten klid idylický?!
Nejsme snad přec jen lípa vyšeptalá?
koruna její klamnou zelení?
v poslední léto jež se rozehrála,
by zhroutila se příští jesení?
ty všecky kompromisy parlamentu
nejsou-li opovědi testamentu?!
Neb naše vítězství dnes žalně chudne,
z vavřínů skvělých pochybný už cár;
my klopýtáme na své cestě bludné,
je „věcí našich správa“ marný dar:
jsou slabé ruce, kam ji Osud vkládá,
v klín nepřátel, hle, sváží se a padá!
Zášť jich už hranici tvou rozdmýchala
pamflety svými Kostnický jak sbor;
dej, Mistře, by v nás požárem se stala,
zas nítíc Otců hrdost v nás a vzdor;
jak slunce Josuovo tmy nám zjasni,
mystickou žertvou plaň a neuhasni!