Už všecko, všecko našlo Svobodu,
všecko už rozbilo pout kruhy,
i kolonie dálných národů
už vypověděly být sluhy.
Jen ještě Vy, Vy v srdci Evropy,
Vy, krevní bratři milovaní,
pod knutou, hlídáni dál pochopy,
na vlastním do jha zapřaháni!
Slovanský ostrov v moři prokletém,
jež se všech stran vás uzavírá,
přes vlny vln, jež vztekle v jeku svém
v břeh bijí vám, zrak váš se vzpírá.
Přes vlny vln až sem a proniká
v hruď bratrskou nám výčitkou tu:
jak možno být vám klidni, lká
vy svobodni, my ještě v poutu?!
Vy otrokářům těm v své zemi, aj,
vše dali jste a bez výhrady,
již šlapou nás, jak bídnou rabů láj;
což necítíte ostnu zrady?! –
Však už nám barví líce studu nach
a srdce zabouřilo prudce,
i přes moře, ať řve si v hlubinách,
k Vám vztahujeme věrné ruce.
Bratrské ruce jako přísahy,
že stojíme Vám po bok věrni,
dokud Vám, noc jak Osud neblahý
se v slavné jitro nerozední!