Spasitel jednou za věk vždy se rodí,
je milník, ukazatel pravých cest,
směr pravý označuje v proudu lodi
jak ze souhvězdí nebes jedna z hvězd!
Jest opovržen v života zde shonu,
kamení proti němu zvedá rod,
hlas jeho zní jak na poplach hlas zvonu
v půlnoci obyvatel do dřímot.
Jak na poušti on novinu svou káže
a zvěstuje své evangelium;
křik jeho burcuje, hlas noční stráže:
opustit lože, konec vašim snům!
Však jeho úděl pro vždycky je stejný,
být nepochopen, zášť a nevíra,
být za znamení – neb jest neochvějný! –
jemužto obecně se odpírá.
A posléz žalář, kříž neb šibenice!
po nich pak teprv sláva vzkříšení,
když náhle, jak by ducha zřítelnice
se otevřely – porozumění! –
Ty sám, z nich jeden, stejný’s osud prožil!
dnes jméno tvé však rodu za heslo,
nám nový život proudí z něho do žil
a ke svobodě ducha povzneslo.
Lesk jména tvého jako posvěcení
dnes leží na nás, vyvolený lid,
zem naše, ta je země zaslíbení
a národ práv, v ní kralovat a žít!...