V zahradách Věčna kvetla’s od počátku, než Stvořitelův sen se vtělil v látku a z chaotické hmoty vyvřel svět; než Tvoje vůně na zem sestoupila,
juž tvůrčí Jeho myšlénka z ní pila a práhla tajemná se rozvíjet. Než ruka Jeho lidstvo vyvolala, Ty’s před Ním na okrsku země hrála
jak sluncí věčných zlatý paprslek; když vlna hříchu poprvé se zvedla, a spravedlnost s láskou válku vedla, v Tvé snivé záři Jeho hněv juž měk’.
Tvá krása ruku Jeho zadržela, když trestat vinu ze oblaků hřměla, meč pomsty zdvihla žhavý jako krev; a milost se rtů Jeho linula se,
když zřel Tě v cností nevýslovném jase, a v smilování roztál blesků řev. Ať bolestná noc do vesmíru lehla, Ty’s bílou hvězdou časem do tmy šlehla,
praotců lidských utěšlivý sen; Ty’s z dáli blížila se v země sféru, jak blýskající úsvit v teskném šeru, tak tisícletím, jak se blíží den.
Na ruce zoufanlivé, v sebe vťaté Tvé skvoucí světlo řinulo se zlaté, když kácela se v bezdno lidstva loď; jen proroci Tvůj zásvit zachytili
v svých bolných ekstasích a ze vší síly Tě volali a k Tobě lkali: „Pojď!“ Až láska Boží oblakem Tě snesla jak rosu jiskřivou, jež v líchu klesla,
kde vládl kletbou starou lidstva rod; bys byla mezi nebem zemí mostem, Ty’s zazářila duhou ku výsostem, jak po potopě kdysi z lůna vod.
Ty’s byla toužnou ratolestí světu, již holubice snesla v tichém letu jak zvěst, že Bůh se lásce zase vzdá; a zaštípena do lidského kmene,
jež božskou mízu v svadlé větve vžene a divem mystickým zas rozkvést dá. Pak k nebi zdvih’ Tě v zlatém slávy voze jak hvězdu zářivou zpět ku obloze,
jíž nezakalil nikdy hříchu dech; jak zlatý svícen ve svatyni Jeho bys plála v středu nebe zázračného a vůní balsamnou žhla v Jeho snech.
My z hloubi temna zříme Tvoji krásu, nás jímá čarovná a v svatém žasu nám touhou žhavou zapaluje krev; Immaculata! Hle, my děti Tvoje!
nás přijmi svého Krista valné voje, pod nestřísněnou Svoji korouhev!
Cookies on Poetry Cove