Když duch se zastaví
v myšlenkách nad vírem žití,
v němž malým atomem
s tisíci stejně se cítí,
mně zdá se lavinou
lidstvo být, divý let
jež v propast řítí se,
šine se po kraj v před.
Je pohled nezděsí,
kráter kde strašlivý zívá,
jak brána pekelná,
hrůzy jež bez konce skrývá,
kde požár stěny vše
halí v svůj dravý nach,
zkad stoupá nocí, dnem
Sodomy sirný pach.
Kde, na dně moře jak,
v hlubinách rozlezlí v srázy
se svíjí v kotoučích
hnusní a strašliví plazi;
jich jedy špinavou
pěnou se srážejí
a stále točí se,
trysknou výš v peřeji.
Nad výhní děsivou,
nad hrůzy pekelnou strží
čís ruka mateřsky
měkká nás na chvíli drží.
A zděšen visí tou,
ve srdce soukromí
se chvěji, zda-li nás
udrží – svědomí.