Po trnech k Tvému kříži blíž,
tu cestu jak bych dávno znal;
ach, vědět, že se přidružíš,
že půjdeš se mnou v jeho dál!
Že se mnou shalíš tělo v cár,
své nohy svaté zkrvit dáš,
ret smočíš žluče ve pohár,
a dlaň svou hřebem zprobodáš!
Korunu vtiskneš z trní v skráň,
dáš zlobě posmívat se též;
jak kdysi za nás v lásky daň
Své srdce sladké otevřeš! –
Ach, necítím juž, co ran mám,
jež zasazuje život mi;
jak v mém bys těle trpěl sám,
je zachyť svými dlaněmi.
Své čisté tělo jak bys v cíl
mým mukám ve mně vystavěl,
a vytrpěné teprv přesadil
jak růže, bych se vítěz skvěl.
Tak s Tebou v prostřed bolestí
jak martyr mohu v ples se dát,
ždát milenci jak po štěstí
víc trpět! nežli umírat.