Buď mojí kotvou, buď!
loď moje tak se zmítá;
děs rozchvívá mi hruď,
jsou úskalí kol skrytá.
Vše bouří kolem mne,
vod pěna v tvář mi stříká;
dlaň má se k Tobě pne,
jest úzkost převeliká.
Vše nebe skryto tmou,
břeh země v dál se ztratil;
ó hledám ruku Tvou,
bych k Tobě zpět se vrátil.
Teď cítím teprve,
čím dřív jsem zhrdal v pýše,
jak sladké srdce Tvé,
kde sníval jsem tak tiše,
než osten žádosti
mě v moře světa zlákal;
jak rád bych v lítosti
k Tvým nohám klek’ a plakal.
Mě divý vášně hlod
svým děsným vírem honí,
ó buď můj lodivod,
v mou loď, ó sestup do ní!
Dlaň vztáhni nad vody
a utiš bouře vřavu,
dej, v záři pohody
ať vpluje do přístavu!