Jak miluji šer chrámů plný taje,
mystické moře, jež se k Věčnu pne!
oh, za ním, za ním vytoužené kraje,
v zář sluncí ponořené, rozkošné.
Tam ostrov rajský, zpívající zdroje,
v tom tichu slyším odraz jejich ech,
po jejich březích andělů jdou voje,
pel stříbrný hvězd plá jim na křídlech.
Jdou sbory světců v sněhobílých stolách,
tvář snivou aureola obstírá,
krev nesou mučedníci ve fiolách,
jež z otevřených srdcí vyvírá.
Na zlatých harfách prorokové hrají,
nadšení svaté chví strun vibrací,
a panicové lilje prostírají
v před beránkovi, který krvácí.
Sbor neviňátek písně sladké pějí,
jež nedovede po nich nikdo pět,
a dveřmi tabernaklu procházejí
jak branou slávy ve mystický svět.
Na jiném břehu stojím roztoužený,
před sebou moře zírám záplavu,
ó chtěl bych vzývat nejsladšími jmény,
však žádná loď tu není v přístavu.
Mé srdce chřadne touhy vysílením,
jak slunce tropické je láska žhne,
a úzkost roste každým okamžením,
zda z dálky plující loď zahlédne.
A nevzdaluji se, ať večer, ráno,
všem vydán ve pospasy nesnázím,
jak poutník všecko maje přichystáno,
a s první lodí v dál tu odrazím.