Ty, Pane, víš, co hloub v mém ňadru hárá,
Ty znáš mé zápasy, mou pochybnost,
Ty víš, jak příval lítosti mé vzrost’;
přec slyším hlas, jenž minulost mou kárá.
Roub milosti, ach, ještě nesjel ve mě
a nedotkl se divem mého pně,
ač touha má Tě vzývá bolestně
rty vyprahlými, jež se modlí němě.
Jdou dni a duše teskná neokřívá
tou vláhou, jež se prýští z rudých ran
jak balsám zázračný, jenž vyvolán
zázrakem lásky pro vše choré splývá.
Jak třesou se mé ruce v křeči spiaty
u nohou kříže, kde jsi mřel,
kde náruč Svou jsi vroucně otevřel,
Svou lásky mukou na kříž rozepiatý.
I mojí tmou Tvé rány rudě svítí
a nezhasly nad mojí bařinou,
když slzy z očí mých se vyřinou,
v nich záblesk ran Tvých sladký též se chytí.
Ó dej, ať moje předsevzetí skrytá
výš rozrostou se po křížovém pni
a k srdci Svému po nich pozvedni
mou mdlobu, jež se kříže Tvého chytá.