Ó Pane, dost už vyhnanství je, dost!
vždy víc mě žádost Tebe ztravuje,
Svou ruku vztáhni, sboř ten most,
jenž se zemí mne posud spojuje.
Mě jitří krutě tak chvil váhavost,
den každý hlouběji mě zraňuje,
krom Tebe všeho jsem už prost,
mé touhy řeřavějí, napoj je.
Co vytržení všecko, které míjí,
co všecka sladkost Tvojich mysterií,
když mizíš mdlé mé duši bez moci.
Jak draperie oltářní ať spadne
taj každý, po postě, jímž duše vadne,
nech vzejít „slavnost velikonoci“.