Dech Boží vane přes mé pláně,
to hnutí cítím v hlubinách,
já poddávám se odhodlaně
a bez výkřiku, jako v snách.
Proud světla hrne se tam ve tmy,
jež dlouho vládly nade mnou,
a blankyt mystický zas zved’ mi
s tou nádherou vší tajemnou.
A nivy duše květů krásou
hned do dáli se prostřely,
a pole její těhotná jsou
k žni budoucí; ach, přijde-li!
I slunce vrátilo svou záři
mým dnům, jichž řada v letu jde,
v mé noci luna s bledou tváří
s hvězd tisíci se zjevuje.
A s duše jak by odhaloval
kdos obraz zapomenutý,
a krásou, již jsem podceňoval,
ó jak jsem nyní pohnutý!