Úd po údu se, Lásko má, Ti vzdává,
jak Ty se’s na kříži též pro mne vzdal,
ta hořkost posud ve mně neustává,
že pozdě tak jsem Tebe miloval.
Vše zmizelo, co dychtil jsem: čest, sláva,
vše rozkoše, a není po nich žal,
výš, vím, teď roste žádost moje žhavá
až k závrati, kam let jsem rozepial.
A jako šílenstvím se směji v plese
a jásám, sotva srdce moje snese,
jež prýští v ně, ó pohnutí.
To konec můj v tom svrchovaném opojení
Tvé Lásky, krom Tebe kde nic už není,
s tou zemru jako s písní labutí.