Pod tíží bázně když jsem se ve prach shýbal,
když na mých rtech se úzkosti výkřik chvěl,
Tys ke mně skrytě blížil se, pot můj líbal
a podával číš těchy, jak archanděl;
pod noci hvězdným vějířem na má muka
paprsky dštila stříbrné Tvoje ruka.
Tak učil jsem se milovat Tebe z všeho
tou láskou božskou, v srdci jež na dně tkví,
jež studnicí je pramene milostného
a ráje ztraceného kdys dědictví.
V ní sladké chvíle trávím a vytržení,
budoucích plesů věčnosti zpřítomnění.
Jsem žárliv na trn, jenž se Ti vbodá v skráně
a krví Tvojí slavnostně zahoří,
na rány hřebů, jež se Ti vbodly v dlaně
a v bílé nohy pod rukou netvoří;
na kopí, které v ňader Tvých úběl sjelo,
vod živých lidstvu studnici otevřelo.
Ó chtěl bych v touze rány Tvé přičarovat
do těla svého, vbíti je v každý úd,
nad bolest Tvoji více nic nemilovat,
Tvým smutkem zastřít život svůj odevšud;
Tvou žlučí hořkou promísit kalich žití,
však láskou Tvou jak růžemi ověnčiti.