Mě zatop, Pane, deštěm svého světla,
tmy duše proměň ve dnů jas,
mne zvedni, noha osudu mne zhnětla,
však v záři Tvé se duch můj přímí zas.
Zášť krutá naděje mé tvrdě zčetla
a dechla po nich jízlivě svůj mráz,
však, kam Tvá mystická zář slétla,
vše vítězně zas vstává ze svých zkáz.
Dech jara jak by do mne vanul, vanul,
Tvou Láskou krvácejí obzory,
Tvou rosou zjiskřily mé úhory.
Teď sám Ty na prahu jsi duše stanul,
a kam Tvůj pohled milosti pln pad’,
vše vzhořelo se znovu zrozovat.