Můj život prozářiž Svým světlem bílým,
mé srdce rozžhav jeho plamenem,
ať od Tebe se cestou neuchýlím,
mne vlídně obejmi svým ramenem.
Květ milosti, jenž roven svatým liljím,
mně otevři, za vůně pramenem
ať bezpečně jdu, kam svou touhou cílím,
stesk po Tobě v svém srdci zmámeném.
Ta hříchu horečka, hle, ještě v údech
mi hýří, jak jsem chor! viz, v jakých trudech!
jsem ještě příliš svým a Tvým chci býti.
Mé oči v nebe Tvoje vytržené,
mé ruce křečí spětí zkrvavené
nic o smutku mé lásky nepraví ti?!