Mě zadrž přísně, nepouštěj mne více,
mě leká východ ze Tvých rajských bran,
Svým světlem zostři moje zřítelnice,
můj pohled nechať Tvým je podpírán.
Mé všecky smysly zastři – hříchů zdroje –
Své lásky žárem v hloub je vyžehni,
nech řinout v duši bílé světlo Svoje,
žhnout v kráse jako slunce polední.
Zrak mystický mé duše vroucně sesil,
ať snese přesladké Tvé zjevení,
zdus výkřik slávy, by se nepoděsil,
z bran nebes za Tebou jenž pramení.
Ať nejčistšími city duše vzhoří,
jež v nivách Tvých se pase, ovečka,
ji oblij slávou Svou, jak východ zoří
hor vrcholy i v stráni políčka.
Nech kanout milost Svou jak kapky rosy,
jež z rána svítí na všech lupenech,
ji obmyj, v ní-li smyslnosti cosi,
a vnes ji do věčnosti na Svých ramenech.