Ó Růže, vzkvetlá z krvavého keře,
ty vzrostla’s nejsladšího ze srdce,
když Láskou řeřavělo nejvíce,
a puklo dřív, než skláno od žoldnéře.
Ó hlubiny, zkad sladkost Tvá se béře,
že člověku se věčně chce a chce
Tě hroužit vroucně v duši hluboce,
ó Růže, vzkvetlá z krvavého keře!
Tak jat jsem touhou, mru a neumírám,
ó muka! a přec muk těch neodpírám,
v nich jásám, šílím jeden ples!
Ó jaký kříž bych neunes’,
Tvou sladkost tajemnou a božskou měře,
ó Růže, vzkvetlá z krvavého keře!