Duše má tesklivá
horečně toužívá,
lásko má nejvyšší,
po Tobě, po Tobě,
Ježíši!
Studnice živých vod,
žíznivý lidstva rod
vodíš, kde božský tok,
jak matka nabízíš
ňader bok.
Jak kalich květiny
otvíráš hlubiny,
lásky své zlatý pyl
včelám kde’s mystickým
utajil.
Jak vání zefíru
po hrudi vesmíru
neb moře hladinou,
začeříš duše mé
hlubinou.
Jak manna na poušti
tělo Tvé opouští
ráje práh, kde’s se skvěl,
měníš se zázrakem
v chleba běl.
Kladeš je v brázdy lích
do srdcí neplodných,
zaléváš milostí,
až luhem rozkvetnou
do ctností.
A vůně vlny jdou
hrudí jak zahradou;
v duše mé každý kout,
kéž mohou v každý stín
proniknout!