Je cesta dlouhá, dlouhá k Tobě,
tak bez konce se prostírá;
dni, průvodčí mí, dál vždy kynou,
kde obzor v hloub se rozvírá.
Kraj života, jak je mi všední!
mně jiný touha zrcadlí,
jak fata morgana se snáší
a okřidluje krok můj mdlý.
Ten bájný kraj a pohádkový,
snů opředený půvaby,
mou zajal všechnu chorou duši,
křik vášní víc jí nesvábí.
Kde svaté Město neobsáhlé
se zdvihá v prostřed Věčnosti,
a ze safíru blankyt nad ním
se skvěje jeho jasností.
Zdi mramorové jeho hradby
žhnou jako alabastru běl,
jsou brány jeho démantové,
ty, Beránek jež otevřel.
Den v něm se nikdy nezastaví,
a květy neznají než jar,
a na všem nesmrtelnosti tkví
neznámý zemi, luzný čar.
Tam nesejde už úsměv s lící,
plá smutkem navždy netknutý;
kdo předěšeni smrtí vešli,
bol sen je zapomenutý.
Všech srdcí tluk je symfonií,
jež zní tam Věčnem líbezná,
a láska čistá je tu plesem,
jak nikdo dříve nepozná. – –
Je cesta dlouhá k Tobě, Pane!
má duše k Věčnu dlouze zrá;
kde krok můj mdlobou podlomí se,
Tvá milost ať jej podpírá!