Proud snění řine se už v tichém toku
mé duše břehy a se v hloubi tratí,
kde jako odlesk výsostí, ó Máti,
Tvůj obraz plá vstříc zdivenému oku.
A láskou roztoužen Ti zpívám sloku
svých písní nejsladší, jak cit mě chvátí;
kéž v proudu snů těch rozkošných se ztratí
proud hořkých dnů mých budoucích a roků.
Tak vytržen až rajským ku závratím,
rád dluh svůj velký zbytkem žití splatím,
v svůj sestupuje bez lítosti hrob;
co za Tebou duch rozpne křídla obě,
od hvězdy k hvězdě dál se nesa k Tobě
jak po šlépějích zlatých Tvojich stop.