Trůn z ebenu, kde, kněžno, odpočíváš,
jak lodyha květ měkce Tebe nese,
lesk jeho temný do běla se třese.
Ó, jaký žár v mou duši smutnou vlíváš!
Šat smutečný s ní vlídně odekrýváš;
tak, den když s jezu hor v kraj rozleje se,
vše svítí, hoří, sálá v jednom plese.
Ó, v jaký den mou duši rozjasníváš!
Hle, s lilie, již dětská ruka drží,
sem bílá vůně řine, těžký proud,
kéž duše mojí rány jsou jí strží,
kam splynou mystické ty její vlny;
ať myšlenek smí plachty rozepnout
a veplouti v kraj Věčna tajuplný!