Tvé líčko snědé měkký aksamit,
jak macošky květ tmí se nesetřený;
Tvé oči studánky dvě, zacloněny
dvé loubím řas, kam noc se chodí skrýt.
A po Tvých skráních cítím vonný jít
dech katalonskou růží prosycený,
jenž s větry ovívá ty skalné stěny,
kam trůn Svůj s nebe spěla’s postavit.
Ó, Montserratu Paní, v snů mých směsi,
jež planeš sluncem žhavých azurů,
své všecky písně duše má Ti věsí
sem, na šíj něžnou, jako perel skvosty,
jak mandloňů květ dítě, lasturu
jak cestou dalekou mdlý poutník prostý.