Ach, dobrý pastýř!
po pláni vlní se stříbro jeho stád,
a v prostřed jejich vlnivého shonu,
tu, prostřed plný lásky zůstal stát,
ozářen světlem sladkých polotonů.
Bdí! Aby nezdřím’ chvílí unaven,
skráň opřel bledou věnce do trnoví;
tak u stáda bdí Svého v noc i den,
kol skrání vínek kvete purpurový.
Svou pastýřskou hůl zaryl Sobě v zem,
Své nohy přibil jedním hřebem na ni,
by nemohl se spasit útěkem,
by nemohl se vzdálit do skonání.
A ruce rozpial a je přibil též,
když klesaly a pohnutím se třásly,
jak jejich štít, jak spásy jejich věž,
by pokojně se kolem něho pásly.
A bílý bok Svůj pro ně otevřel,
zkad krve pramínek se dolů řine,
neb pastýři jich bylo v srdci žel
v té poušti bez cisterny, nehostinné.
A kol se vlní stříbro Jeho stád,
horečným světlem lásky oči hrají,
tak stojí dobrý pastýř dosavad
u cest, jež k věčnosti se protínají.