Ó tajemná číš! na kalicha kraje
jsem přissál rozpukané rty,
své duše chvění sotva přemáhaje,
rty Tvoje cítím: ach, to’s Ty!
Teď v důlek přelévá se moře taje,
– čím víc je duše plna prostoty? –
jak ve výkřicích, Tě se dotýkaje,
se dusím, neschopen říc’ plesy ty.
Plam božský, cítím, jak mě prostupuje,
teď vzhořet musím na požár,
ó muka Lásky, jak mě opojuje
Tvá sladkost nevýslovná a Tvůj žár!
Zde ruce mé a nohy, srdce mé, viz, tu je,
je zbodni,
ať v stigmatech z nich krví vyžehuje!