Vzpomínko tichá, to nám bylo veselej’,
když přiletělo naše mladé štěstí,
to na Václavském slavnostný byl ruch a rej,
druh s druhem tančili jsme po náměstí.
Nes’ národ vínek kolem čela z vavřínu,
jak za korunu zelenou a svěží,
a zased’ samostatnosti své na trůnu
a po ramenech purpur jemu leží.
Vše mládím vonělo a Vesnou líbeznou,
zrak jiskřil heroicky z podobočí:
zde sladký mír a pokoj ráj svůj naleznou
i Svoboda, jíž nikdo nezotročí. –
Dnes národ jak by zestár’, vrásky ve tváři
a pyšná hlava sklonila své témě,
pohasly oči, zrak už ohněm nezáří;
to tys má vítězná a hrdá země?!
Zvad’ vavřín, sjel a šíj jak provaz obtáčí,
spíš žínicí je purpur, nohy bosy...
Tou smutnou cestou kam tvá noha zatáčí?
poutníku bědný, půjdem do Kanossy?