Teď spadne rouška sněhobílá,
a zaplá v šero chrámu Hostie,
jak světlo v temno všeho kraje
se hymna milionů rozlije.
Zavlají prapory v před bílé
a pochodně se zdvihnou davem,
a zařvou zvony v ticho noci
ve svitu hvězd už plápolavém.
Zas radost uchvátí nás svatá,
to slabé jedno okamžení,
jak lázeň mystická, v níž duše
zas nalézají očištění.
Na chvíli zmládly posvěcené,
v nich neznámá se křídla zvedla,
kraj vzdálený v tom sladkém hnutí,
minulost naše v mysli zbledla.
Obzory nové, stupně k výším,
před námi jasně zahořely,
vše illuse k nám volně přišly
a nadějí snů zástup stkvělý.
Hlas varhan ještě hřmí a zpívá,
nás čarným kouzlem obepřádá,
své bílé ruce anděl Boží
na naši hlavu blažen skládá...
Však venku chrámu u portálu
tam hřích a všednost podřimují,
a jako sluzi k panstvu svému,
když vyjde – hned se přihlašují.