Vždy vidím vás jen, děti zlatohlavé,
když patřím v nebe, oko vaše smavé
a k zemi v květu, růže vašich lící,
váš melodický smích, pták zpívající;
když rosnou nivou pospícháte v chvat,
jak od lilijí nožky rozeznat?
Smím na vás patřit, jaké štěstí pro mne,
smím plnit vaše přání, vždy tak skromné,
znát vaše touhy a sny vaše zvídat,
vám na otázky naivní odpovídat,
smím těšit vás, ó, jaké umění,
mé nitro plno písní, nadšení!
Já věřím v anděly, když jdete se mnou
a zříte ke mně s tváří přetajemnou,
a věřím, kolem vašich sněžných skrání
jas plane od Božského zulíbání;
ó, před pohledem sladkým z vašich řas
i cherubína žhavý meč by zhas!
Jdu za vámi zpět k edenskému prahu
a srdce svoje ztracenému blahu
se učím znovu otvírati v snění
a bolesť skrývat ve hrob zapomnění;
však křísit z něho naděje své květ
a k štěstí – přece usmívati ret.
Ó, jste vy jistě kouzelníci malí,
jež Bůh sesýlá dolů s hvězdné dálí,
jak sesýlá v mech rosu, slunce třpyt,
v keř ptáka a květ vonný na pažit
a v temnou noc tu měkkou záři hvězd:
vás milovat a znovu žít, mé děti,
to jedno jest!