A duše touží se vzdáti – – –
Jí nejímá malicherný svět;
vše, co jí dal, pohrdlivě mu vrátí,
a třebas jediný za pohled,
za slovo jediné, jež by jalo
jí srdce do kovových pout
a nabízelo mu sladkostí málo,
byť v hořkostech se rozplývalo:
však v loktech by smělo za to spočinout,
kde lásky zdroj se v boku tají,
kde ruce, probité hřeby,
tak sladce bolestně objímají,
a nohy proklané k nebi
s kořistí sladkou na ramenou,
jak pastýř s ovečkou nalezenou,
radostně domů pospíchají!