Jen pohleď za sebe, jen pohleď zpět
v ty dálky minulosti;
tvůj národ slávou skvěl se, viz, a kvet’,
proč zapřít chceš ho v přítomnosti?
Ať cestou křížovou šel jeho krok,
ať slézal Bílé hory kruté;
ať zlobný Osud protknul jeho bok,
zůstalo žití nedotknuté.
Jak dobré símě v zemi do svých jar,
on čekal svého do vzkříšení,
jež vlilo do něho zas nový žár
a k nové slávě posvěcení.
Jen přilni k němu náruživě teď,
jsi přece tělo z jeho těla;
dej zrádcům mužnou, českou, odpověď,
jež by je v hanbu porážela.
Ne, svého národa ty nezradíš,
„byť byl’s i z rodu cikánského“,
ty nevbiješ ho na potupný kříž,
neb vlastní kost jsi z kostí jeho!
A ve vzkříšeném k nové slávě jdeš,
neb každý z nás je jeho síla;
ne, nelze, ty přec nezapomeneš,
že česká máť tě porodila!
Nuž, jdi a vyznej, že jsi český syn
a český jazyk že tvou řečí;
neb „jít a nezapřít“ je hrdý čin,
a velkost národa jenž svědčí!