Jsme! trváme, kde byli naši Otci!
Vlast jejich nazýváme zase „svou“.
Kde byli bychom tvojí bez pomoci,
ó Bože, vzývaný jich modlitbou!
Tys viděl jho jich, bylo příliš kruté,
zrak v slzách, jenž se zvedal do oblak;
však přes tyranů srdce nepohnuté
tys k břehu Svobody náš řídil vrak.
Těch chvílí sladkých nezapomeneme,
to vydechnutí volné poprvé;
my líbali jsme prach té volné země,
volnosti cenu znali teprve.
A nejsme chladnější dnes ve výročí,
nám srdce v citech jak by vzeplálo;
vše mluví díkem, rty i naše oči,
jak by se na nás nebe usmálo.
Ó Bože dobrý, známe svoje chyby
a také bludná scestí svojich stezk;
ach, kde jsou naše tobě dané sliby,
jak spravedlivý do nás je tvůj stesk!
Ať na nás padá trest tvůj, jednotlivé,
ať nesem pokuty tvé my svých vin;
jsme třtiny, na každý van pohyblivé,
však pro nás neruš nejkrašší svůj čin!
Chcem nésti pokorně a velmi vzdaně,
co zasloužili jsme, soud přísný tvůj;
však snažně zvedáme své k tobě dlaně:
Vlast naši netrestej, však – pomiluj!
Zem zachovat rač „naší“, národ volný,
tvých Vyvolených kdysi rodnou vlast;
ne náš, jich proseb slyš hlas neodolný –
však našimi se skutky nedej mást!