Vy doby zašlé zlatého mládí,
jak tažní ptáci vracíme rádi
vždy se k vám zpátky: s křídel zář snů
střásáte v nitro, kam se jen hnu,
rosu svých písní, mile jež chladí
v života znoji, k úsměvu ladí
zbrázděné čelo – ruce k vám pnu:
„O buďtež světlem pozdních mi dnů!“
Jsem poutník zprahlý života znojem,
uštvaný bouří, znavený bojem,
netoužím více, nedoufám v nic;
A přec mi sladko v zpomínkách na vás,
oko se kalí, retem chví Zdrávas:
podoba známá kyne mi vstříc.