Dnes? ne! jiných dob muž v hlase,
v postavě i v síle gest;
hlas hrom, postať září v jase,
blesku šleh to gesto jest:
Bivoj našich pověstí je –
hle, tu u Jungmanna zřít je!
Mluví, hřmí, se rozohňuje,
každé slovo úder v hruď;
zem, se zdá, se pohybuje,
jak by velel: „Vzbuď se, vzbuď!“
studentů dav jsme jen oči,
jak když svět se s námi točí!
Toť On, vůdce milovaný,
toť ten hrozný bojec náš,
Vídni odzvoňuje hrany,
do hlubin hlas vniká až;
trnem, vznímáme se pláním:
Spása naše, s ním a za ním! –
Tak jsme rostli, generace;
jak bič šlehal nás ten hlas,
bylo nám však při tom sladce,
Vlast jak laskala by nás:
„Pro mne, matku, moje děti!“
jak by brala do objetí! – –
Dnes je jinak! jak by hadry
ošuměli jsme, ó děs!
ne z křemene, z pouhé sádry;
„Lví hlava“, co řek’ by dnes!
národ tvůj, ó tvůj, kam dospěl?
vyhaslé ohniště, popel!