Jak když rosa padá
tichounce, tak tiše
na vyprahlá lada,
tak se lehce dýše!
Všechno ztišilo se,
to, co trnem píchá
i co bouřilo se,
co je vzdor a pýcha.
Hnulo se tu v půdě
to, co bylo sémě;
cítím v každém údě,
jak to raší ve mně.
A ty vlny času
stojí sotva hnuté;
věčná lampa v jasu,
srdce probodnuté!
Krví božskou střílí
šípy drahocenné;
srdce mé v té chvíli
– terč! – je zasažené.