Já posud věřil, že jsme suverénní
a sníval o tom, že jsme vítězi;
já musil věřit lidu na nadšení,
na jeho jásot, chloubu bez mezí!
Já nemoh’ věřit, že to vše jen maska,
již národ šaškem by si nasadil;
neb že to karnevalu pouhá cháska,
jež osladit chce sobě trpkost chvil.
Neb vítěz, protivníkům nabízí se
a žebrák, nastavuje k smíru dlaň,
jak národu by hrozila z nich krise,
až studem před sebou nám hoří skráň.
Ať diktují si: ministerská křesla,
či nejsmělejší autonomie,
parobů čeleď co by sotva snesla,
ó, žalno, vláda pro diskusi je!
Kde Stresemann náš udeřil by pěstí
od vzteku v hanebný ten smluvní stůl
a vymrskal je smíru ratolestí,
však pro čest Otců boji neuhnul!
Tož vítězi či přec jen přemožení,
co věřit? Kdo dá na to odpověď? –
Národe, vrať se října do nadšení:
jak s „orlem“ s jeho rodem zúčtuj teď!