Svět tonul v stínu, kněz lkal u svých bohů
a augur darmo v nitru zvířat bádal,
co směšných lží zas pásmo věštec skládal
v dsky zlatoskvoucí v dvojsmyslném slohu.
Duch lidský marně toužil nad oblohu
se vznésť – vždy zpátky s výše dolů padal,
neb sítě své blud nad ním rozepřádal
a jako žernov zisk mu tížil nohu.
Tu přišlas Ty, jak jitřenka když vstává
a nachem oblévá hor čela tmavá
jak poupě, když svá trhá pouta těsná,
a lidstvo mrtvé budilo se ze sna...
„O žití! slasti!“ vstříc Ti ples náš hřímá;
vždyť pod Tvým srdcem Bůh sám – sladce dřímá.