Skip to content
1858–1939

VISIO DEI.

Xaver Dvořák

Tma padla k zemi! Kristus k smrti bled už zvolna v nevýslovných mukách mřel, však v srdci, v keři hasnoucím, se zved’ Bůh Horebu, své oči otevřel

a snil – v dál věků s trůnu kříže zřel: Proud věků světa řečištěm se hnal a vlnou krvavou až zrudnul jeho hřbet, jak zvíře dravcem schvácené on řval,

chtěl střásti s šíje zježené ten květ, jejž vrhnul Kristus, símě nebes, v svět... Hle, město nádherné! jak Afrodis z vln Bosporu jež vystoupilo v mžik,

svůj kořen vetklo na Thracie mys, to město kathedrál a basilik, kam božský Kristův duch tak čistý vnik’. Šla léta přes ně, přes kvetoucí sad,

jak jeseň šedivá jde sníh a mráz; sad Kristův kvetoucí, ó Cařihrad! – co křik tvůj znamená a bouře hlas, jenž Bohu v sluch hřmí z věků v děs a žas?

Směs pestrá jako vody kalné val, již chrlí s břehů řeka dávící, až řečištěm je země v šíř i dál, tak ulicemi bouří bystřicí,

kde s paláce kříž plane zářící. Ten města talisman a svatý skvost, jejž zasadil zde v lásce Konstantin, on, mezi propastí a nebem most,

zde k nebi zvedal se, v tmách zlatý stín, jak stálý prosebník za břímě vin. Slyš: „Dolů s ním!“ řve pychem spitý lid, „nač hanby, potupy nám kříže znak?

Že musil na něm v křeči Kristus mřít? v tmy modlářství náš odvracuje zrak, jen Krista duch nás zvedá do oblak!“ Jej dolů rvou a šlapou pod nohou!

Kdo zvedne ruku svou jak lásky štít? Ne, nikdo! jenom mraky oblohou se ženou, jak by chtěly oheň dštít, a zem se třese mstu svou vychrlit.

Bůh zakryl oči své jak clonou řas svým tělem, kam se v smutku ponořil; tím třásla smrti křeč a chlad a mráz, zněl s jeho rtů a v temnotu se lil:

„„Ó žízním““ holubičí Kristův kvil. – Tma vládla zemi! Kristus k smrti bled už zvolna v nevýslovných mukách mřel, však v srdci, v keři hasnoucím, se zved’

Bůh Horebu, zas oči otevřel a snil, v dál věků s trůnu kříže zřel: Břeh západu teď patřil, lačný chřtán kde otvírá a chrlí všechen hněv

na zemi třesoucí se oceán; hřmí z bezdna vod do bezdna nebes řev, chce hydra žíznivá pít země krev. Sem Bonifác kdys vetknul božský pluh,

v ty brázdy símě Kristovo sem vnes’; a zrnu hořčičnému žehnal Bůh, strom olbřímí se vzepial do nebes, květ sladký třás’ ve Frisii a Hess.

Dál hřměla léta! Samý blesk a hrom květ sráží dolů, živou ratolest a rozštěpí v ráz mystický i strom: půl svěží jest a půl jest suchý klest,

list žlutý pouští do všech stran i cest. Ó Vittemberk! Saň apokalypse, již viděl Jan na Pathmu pustinách, z dna vod jak sedmihlavá noří se;

jde před ní zděšení a letí strach, vše chvátí – poklad v srdce hlubinách! Do končin země řičí její skřek: „Mě Kristus zaslíbil, jsem Paraklet;

já přišel božský v zbloudilý váš věk, sám lepší Krista, pravdu čistou v svět, tu pochodeň vám nesu s nebe zpět!“ Jak mračno nebesy rosť její voj,

s ní pojil se teď v jeden hrůzný hlas: „Už dokonán jest lidstva těžký boj; ten duch, jenž na Golgotě s tělem zhas’, dnes stejné žije, plane, září v nás!“

Zrak Bohu kalil se, jak rmutem proud, zpět klesnul v tělo, zkad se na zem lil déšť krvavý, byl pramen každý oud; ret zachvěl se, ó rvoucí vzdech to byl:

„„Můj Otče, Otče, proč’s mne opustil!““ Tma vládla zemi! Kristus k smrti bled už zvolna v nevýslovných mukách mřel; však v srdci, v keři hasnoucím, se zved’

Bůh Horebu, zas oči otevřel a snil, v dál věků s trůnu kříže zřel: Věk dvacátý! To pole, tisíce kam jako mrvu krev svou nechaly

se řinout v brázdy tvrdé, mrtvíce svých něžných tuch a lásek zápaly, by zlatem božské sklizně zavlály. Měl vesmír být jak svěží vinohrad,

kde v zrnech velkých sladké víno vře pod žhavým deštěm paprsků, jenž pad’, na ňadrech jejich vlastním žárem mře, až jemným popelem je obestře.

Však Satan, v slujích pekla zatracen, jak zlomil by dnes pouta odvěká, by v útok drzý hnal jak v první den, že pomsty Boží žár ho neleká –

Bůh zří: má Satan masku člověka! Vše v trosky jde! výš věže Babelu, štít jejíž v oblacích se kdysi mih, trůn hrdý z trosek svatyň, kostelů

a křížů kathedrál kdys velebných nad hvězdy nebes člověk v pýše zdvih’. Naň zased’, s výše své křik: „Já jsem Bůh! pěj, země, hymny už svých žaltářů;

vše bylo klam, teď poznal můj se duch! hle, Kriste, podnož má z tvých oltářů, z tvých nebes dám své hlavě polštářů!“ Jak mdlobou schvácen Bůh v hloub srdce leh’,

jak jiskra v popel, v mraky záře hvězd, a Kristus hlavu sklonil na ňadrech, kde ryla těžce bolest nad bolest, vzlyk’ zmírající: „„Dokonáno jest!““

A dokonáno! V hrůzném rozpětí, jak svět by k nebi ještě vznésti chtěl, v šíř rozprostřeno tuhlo objetí. Byl sám. Bůh Horebu kam odešel?

Tma vládla zemi. Kristus mrtvý pněl... V tom setník kopím srdce otevřel a jako v ohni hvězdných blýskavic ven vyšla v purpuru, jenž krví vřel,

hle, Láska, zapalujíc svět vždy víc, šla, Božská, v srdce lidstva vítězíc! *)

Cookies on Poetry Cove

We use cookies to remember your language preference and — only with your consent — to learn how Poetry Cove is used. You can change your mind any time.
VISIO DEI. · Xaver Dvořák · Poetry Cove