Jest krásný lotosu květ, jenž se kloní
nad vlny Gangu tiché, zasmušilé;
jest vzácná lilje, jejíž kalich chýle
se k zemi, rosné perly v trávu roní,
je luny třpyt, jenž na vlnách se honí
jak žhavé stříbro, jako sněhy bílé,
jak roucha anděla, jenž této chvíle
k nám slétá a nás perutí svou cloní –
Však lotosu co květ je cizokrajný?
co lilije, co luny paprsk bájný,
jenž v hloubi nebes hasne v smutné ráno?!
Když myslím na Tě, mystický o květe,
má duše kol Tě aureolu plete
a srdce vzdychá v touze jen: „ó Panno!“