Ó, květe edenský tak plný vůně,
s věčnosti břehů nad světů jenž tůně
se skláníš; hle, jak země kletbou zhnětlá
tvým jedním políbením svatým zkvetla;
tys duše křídlem, jímž si stezku razí
i dálným vesmírem, jenž beze hrází,
jímž vznáší se nad širých světů kraje;
jsi bleskem, který proniká i taje,
v něž Božství svaté člověku se halí
ve ňadrech přírody i v hvězdné dáli;
tys vůdcem cestou k ztracenému ráji,
tvá slova rosou v duši zapadají
a srdce lidstva v ústret tobě tluče,
kdy v štěstí přivineš je do náruče:
jsi žití nektarem i sladkou mannou,
kam jdem, v říš ideálů zlatou branou!