Ach, posud nerozkvetla,
nemohla posud rozkvésti,
nepřišli její dnové světla,
daleko jaro, bez zvěsti.
Ach, posud není chvíle
ta plná žáru, sladkosti,
kdy rozpukne jak poupě bílé,
jak plamen šlehne k výsosti.
Až posud ostýchavá
se skrývá jako dětský sen,
a jen se v touze plaše vzdává
a v pochybnosti, smí-li jen.
Tak všechna panenská je
a čisťoučká jak první sníh,
však mystickým jak žárem hraje,
já cítím, cítím v ňadrech svých.
Jen přibliž se a vzplane,
a poupě rozpukne se hned;
na poli Tvojim rostla, Pane,
a Tobě chce jen náležet.