Divná nás jímá něha,
z těch ze šestnácte let,
po něčem stesk v nás lehá,
přivolat sen náš zpět?!
Tu sladkou první víru,
to okouzlení dne,
ze Svobody a míru
pýchu, jíž srdce žhne.
To všecko opojení,
jež celou zemí jde
a smutek v radost mění
v oživlém národě. –
Dnes ve vzpomínek příval
ten den je smutku vzkaz,
flór černý jak by splýval
ten dávný přes obraz!