To jméno sladké jenom vysloviti,
jak, dítě, učila mne víra,
hned cítím hudbu v hloubi duše zníti
a nebes klid mne obestírá.
Hned svitne naděje mé pochybnosti
jak maják světlý v nebezpečí,
vše splněno zřím ve své budoucnosti,
žeň moje krásnější a větší.
A kalich trpkosti, ó jak se mění,
med splývá v něj Tvých rajských úlů,
má trýzeň obrací se v opojení
jak kadidlo na žhavém thuribulu.
A z kříže, jenž mne děsil svojí tíží,
hle, růže purpurové kolem trysknou,
a okovy, jež krvavě mne víží,
jsou lokte, jež mne něžně k sobě tisknou.
Tím jmenem život smutný ozařuji
jak pochodní na tesklivé své pouti,
jím touhy své jak křídla sesiluji,
by mohly do věčna se rozlétnouti.