Věneček z pomněnek si nesu;
ta slavnost vždy mi vyvolá
vzpomínku sladkou, plnou plesu
a srdce rázem vzplápolá.
Je všecko v něm, co bylo kdysi,
ta víra, láska, naděje,
zpěvy se spolu s květy mísí;
přesladký svátek duší je!
A je to jako zasnoubení
pro zem i věčné pro nebe
a jiného už pro tě není,
dva ohně, slité do sebe!
Jak rozloučit ten dvojí plamen,
když jeden druhým pohlcen?
jak vyvinout se z těchto ramen,
kam jsi byl vroucně uchvácen! –
Věneček z pomněnek – jak ti je?
líbezná chvíle nejsladší!
prstýnkem snubním ruku vije,
však kol duše se otáčí! – –