Jenom ještě okamžení,
jen co svitne úsvit denní,
co by luny oblouk znik’,
touho, ještě okamžik!
Jen co rosa chytne září
jako svíce na oltáři,
jen co zanotuje ples
ptactvo: „ejhle, Velekněz!“
Rozevře se hrobu země,
rozhoupá se srdce ve mně
jako velkonoční zvon,
najde nejsladší svůj tón!
Nebe, země, co má hlasy,
v jeden hymnus světa spásy,
v jednu splyne epopej,
slavit tisícletý děj! –
Velkonoce! v chaos světa
jak zní epopej ta,
umlká v ní válek shon –
prostřed nás, hle, stojí On!...