Ty dětské tklivé zpěvy
tak mluví k srdci mi,
vše bol a trpké hněvy
pod tóny sladkými,
pod tóny Božské něhy
hle, tají jako sněhy.
A letí kolem skrání
jak Božích věštců dech;
to tiché žalování
zkad slétá na křídlech
a rozlévá se vzduchem?
mé srdce jest mu sluchem!
Jak myrrhy hořká vůně
se řine do ticha;
kde květ jest? kde spí v lůně,
zkad vstoupá z kalicha?
té z alabastru číše
kdo rozbil jí, zkad dýše?
I hluboko se táhne
ta jemná trhlina:
ó jistě v nitro sáhne
a srdce protíná;
tou prchlo všecko snění,
vše v jednom okamžení.
Tou radosť šla a více,
jak prýští ze kmene
ven vonná pryskyřice,
ty žíly zlacené;
tak v slzy hned se slila
na trhlině, jež zbyla.
Ó cítíš je v té písni,
v níž vlhne náhle zrak;
hle, cizí slzy v něm se tísní
a nevíš ani jak,
co soucit řinou s oka
Tvé duši do hluboka.